Zdeněk Chytil: Příběh muže, který změnil pohled na českou fotografii

Narození a původ Zdeňka Chytila

Život Zdeňka Chytila začal 24. dubna 1925 v Brně, kde se narodil do rodiny s bohatou vzdělávací tradicí. Jeho táta František, respektovaný profesor matematiky a fyziky na brněnském gymplu, společně s maminkou Marií vytvořili domov v útulných Žabovřeskách. Představte si ten typický prvorepublikový dům se zahradou, kde malý Zdeněk objevoval svět.

Rodinné kořeny sahaly hluboko do moravské vzdělanosti. Dědeček z tátovy strany se zapsal do historie jako významný pedagog, zatímco z maminčiny strany zdědil řemeslnou zručnost a pracovitost tišnovských hospodářů.

Už jako kluk byl Zdeněk neskutečně zvídavý špunt. Rodiče jeho vášeň pro poznání skvěle podporovali - knihy, časopisy, všechno možné mu nosili. A představte si, že než vůbec nastoupil do školy, už uměl číst a psát!

Na obecné škole v Žabovřeskách všem rychle došlo, že tenhle kluk má něco extra. Učitelé žasli nad jeho fenomenální pamětí a tím, jak dokázal logicky přemýšlet. Matika a přírodověda? To byla jeho parketa!

Doma to žilo kulturou a vzděláním. Maminka, nadaná muzikantka, mu předala lásku k hudbě, zatímco táta ho učil, jak systematicky řešit problémy. A pak tu byla ta úžasná prvorepubliková atmosféra - doba plná změn a pokroku, která malého Zdeňka formovala.

Přestěhování do centra Brna otevřelo Zdeňkovi úplně nové obzory. Najednou byl blíž knihovnám, muzeím a hlavně - mohl se potkávat s lidmi z vědeckého světa, který ho tak fascinoval. Na gymplu už všichni tušili, že z něj jednou bude osobnost, která něco dokáže.

Studium na Akademii výtvarných umění

Když v roce 1945 překročil Zdeněk Chytil práh Akademie výtvarných umění v Praze, vzduch byl ještě prosycený poválečnou nadějí. Těžko si představit vzrušenější období pro mladého umělce - konečně se otevřely dveře školy, které nacisté tak dlouho drželi zavřené.

V ateliéru monumentální malby pod křídly profesora Vladimíra Sychry našel Zdeněk svůj druhý domov. Tady, mezi vůní olejových barev a terpentýnu, objevoval tajemství figurální malby a kompozice. Jeho plátna postupně ožívala expresivními tahy štětce, každý tah prozrazoval rostoucí sebejistotu mladého umělce.

Akademie tehdy dýchala neopakovatelnou atmosférou. V jejích chodbách potkával osobnosti, které později vstoupily do učebnic dějin umění - Václava Boštíka či Stanislava Podhrázského. Kdo by tehdy tušil, že z těchto náhodných setkání u malířských stojanů vzniknou celoživotní přátelství?

Studentská léta nebyla jen o sezení v ateliéru. S batohem na zádech a skicákem v ruce procházel českou a moravskou krajinou. Venkovské chalupy, kostelní věže, polní cesty - všechno se stávalo předmětem jeho pozornosti. Tyhle výpravy mu později pomohly vytvořit nezaměnitelný rukopis v zachycování krajiny.

Na školních výstavách jeho obrazy přitahovaly pozornost. Zvlášť v roce 1948, kdy představil sérii olejomaleb zachycujících poválečnou obnovu - syrovou, ale plnou naděje. Jeho práce s barvami a světlem se stávala čím dál odvážnější, osobitější.

Pod Sychrovým vedením zvládl i ty nejnáročnější principy monumentální malby. A v posledním ročníku? To už byl Chytil připravený rozvinout křídla naplno. Jeho závěrečný cyklus obrazů spojil figurální umění s abstraktními prvky způsobem, který ohromil i ty nejpřísnější kritiky. V roce 1950, s čerstvým diplomem v ruce, vykročil do světa jako hotový umělec.

Významná díla v oblasti malířství

Když se řekne Zdeněk Chytil, většině z nás se vybaví expresivní malba plná života a odvážné experimenty. Jeho umělecká duše se naplno projevila v cyklu Metamorfózy krajiny, kde zachytil kouzlo českých luk a lesů v proměnách času. Každý tah štětcem vypráví příběh o tom, jak se naše krajina mění a dýchá v rytmu ročních dob.

Světlo v temnotě - takhle pojmenoval své mistrovské dílo z roku 1982. Představte si obrovské plátno, kde se tma pere se světlem jako v nějakém pradávném souboji. Není divu, že se tento kousek stal chloubou brněnské Moravské galerie.

Na začátku devadesátek nás překvapil cyklem Industriální poezie. Patnáct monumentálních pláten vypráví o tom, jak továrny a komíny měnily tvář naší země. Nebál se experimentovat - míchal barvy s kousky železa a průmyslovým materiálem, jako by chtěl říct: Tohle je naše realita.

Jeho láska k abstraktnímu expresionismu vykvetla naplno v sérii Vnitřní prostory. Každý obraz je jako okno do lidské duše - vrstvy barev se prolínají a vyprávějí příběh o našich pocitech a myšlenkách.

Portréty? Ty byly jeho srdeční záležitostí. Obzvlášť ten Havlův z revolučního roku 1989 bere dech dodnes. Není to jen podobizna - je to zachycený okamžik historie, moment změny, která navždy změnila naši zemi.

V posledních letech svého života propojoval klasickou malbu s digitálním světem. Jeho Digitální transformace bourá hranice mezi tradičním a moderním uměním. A co teprve jeho poslední velké dílo v Národní technické knihovně! Ta obří nástěnná malba je jako závěrečná symfonie všeho, co se za život naučil.

Pedagogická činnost na uměleckých školách

Umělecké vzdělávání v Česku by dnes vypadalo úplně jinak, nebýt vizionářského přístupu Zdeňka Chytila. Když v roce 1962 nastoupil na šupku v Uherském Hradišti, nikdo netušil, jak moc promění způsob, jakým se u nás učí výtvarné umění.

Představte si mladého pedagoga, který dokázal spojit preciznost starých mistrů s moderním pohledem na svět. Na hradišťské škole neučil jen techniku - probouzel v studentech vášeň pro umění. A když v roce 1968 přešel na pražskou AVU, přinesl s sebou svěží vítr změny.

Jeho hodiny byly skutečným zážitkem. Zatímco jiní učitelé lpěli na rigidních postupech, Chytil vedl se studenty živé diskuze o současném umění. Nejdřív musíte pochopit pravidla, abyste je mohli porušovat, říkával svým studentům nad jejich plátny. Každému se věnoval individuálně - v kom viděl talent pro expresivní malbu, toho podporoval jinak než třeba nadějného portrétistu.

V době, kdy byly hranice zavřené, otevíral svým studentům okno do světa. Organizoval plenéry, kde mladí umělci mohli tvořit pod širým nebem, diskutovat o umění dlouho do noci a navazovat přátelství, která často vydržela celý život.

Po sametové revoluci se vrhl do transformace uměleckého školství s energií, která udivovala i mnohem mladší kolegy. Prosazoval moderní přístupy, ale nikdy nezapomínal na důležitost klasického řemesla. Jeho studenti uměli stejně dobře pracovat se štětcem jako s novými médii.

Největším Chytilovým přínosem bylo, že dokázal v každém studentovi objevit to nejlepší. Neformoval své žáky k obrazu svému, ale pomáhal jim najít vlastní cestu. Jeho odkaz žije dál v dílech jeho studentů, kteří dnes sami předávají jeho moudrá poučení další generaci mladých umělců.

Výstavy a prezentace v galeriích

Zdeněk Chytil, jeden z našich nejzajímavějších současných umělců, začal psát svůj umělecký příběh v Galerii mladých v Brně roku 1985. Tehdy ještě nikdo netušil, jak výraznou stopu zanechá v českém umění. Jeho první výstava, plná odvážných abstraktních maleb a experimentů, odstartovala cestu, která měla změnit tvář naší výtvarné scény.

Devadesátá léta přinesla průlom - Chytilova díla se zabydlela v prestižních pražských galeriích. Pamatujete si tu úžasnou retrospektivu v Galerii hlavního města Prahy? Lidé stáli fronty, aby viděli jeho obrazy, a není divu. Jeho práce s barvami a prostorem brala dech jak odborníkům, tak běžným návštěvníkům.

Mezinárodní úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Berlín 2002 - to byl ten moment, kdy Evropa objevila českého génia. Z Berlína do Vídně, z Vídně do Benátek - Chytilova hvězda stoupala stále výš.

Poslední roky nás Chytil překvapuje především svými site-specific instalacemi. Kdo viděl jeho Prostor v prostoru ve Veletržním paláci, ten ví, o čem mluvím. Světlo, prostor a minimalismus v dokonalé harmonii - to je jeho rukopis.

České Budějovice se staly jeho druhým domovem. Projekt Světlo a stín v roce 2018 naprosto překonal očekávání - šest měsíců v kuse proudily do galerie davy lidí. Přes 15 tisíc návštěvníků nemůže být náhoda, že?

Dnes najdete jeho díla všude - od Národní galerie až po prestižní soukromé sbírky. Art Basel, FIAC v Paříži - všude tam Chytil reprezentuje to nejlepší z českého umění. A ta nedávná retrospektiva v Olomouci? Naprostá bomba! Čtyři dekády tvorby, včetně nikdy neviděných skvostů z jeho začátků.

Ocenění za přínos českému umění

Málokdo zanechal v českém umění tak výraznou stopu jako Zdeněk Chytil. Jeho cesta světem barev a tvarů začala nenápadně, ale postupně se rozvinula v něco mimořádného. Vždyť kdo by si nepovšiml jeho charakteristického rukopisu v zobrazování našich měst a krajin?

Rok 1998 přinesl zlom - Cenu ministra kultury. Ne náhodou. Každý tah štětcem, každá čára v jeho grafikách vypráví příběh o neskutečné oddanosti umění. V ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze předával své zkušenosti mladým talentům s takovou vášní, že si v roce 2003 vysloužil Medaili za zásluhy.

Brno, město, které mu přirostlo k srdci, ho v roce 2008 ocenilo vlastní cenou. Jeho obrazy dodnes zdobí brněnské ulice a náměstí - staly se součástí duše města. A co teprve jeho experimenty s barvami! Však také Spolek výtvarných umělců Mánes nemohl v roce 2012 přehlédnout jeho inovativní přístup.

Vrcholem jeho umělecké dráhy se stala Státní cena za výtvarné umění v roce 2015. To už nebyl jen další vavřín do sbírky - bylo to uznání celoživotní práce člověka, který nikdy nepřestal hledat nové cesty výtvarného vyjádření.

Poslední velké uznání přišlo v roce 2019 od České akademie věd. Pět desetiletí tvůrčí práce, nesčetně inspirovaných studentů a nespočet děl, která dodnes rozechvívají srdce milovníků umění. Takový odkaz může zanechat jen skutečný mistr svého řemesla.

Charakteristický malířský styl a techniky

Když se zamyslíme nad tvorbou Zdeňka Chytila, nemůžeme přehlédnout jeho naprosto jedinečný malířský rukopis. Barvy pod jeho rukama doslova tančily - někdy divoce expresivní, jindy jemně splývající. Každý tah štětcem prozrazoval, jak moc ho ovlivnila studia na pražské AVU.

Představte si plátno, kde se realita něžně prolíná s abstrakcí. Přesně takové byly Chytilovy obrazy. Olej byl jeho nejlepším přítelem - vrstvil ho, nechal prosáknout, hrál si s ním jako kouzelník. Však víte, jak to vypadá, když světlo prosvítá skrz barevné vrstvy? Takhle nějak dokázal zachytit jedinečnou atmosféru okamžiku.

To, jak pracoval se světlem, bylo prostě fascinující. Tma a světlo v jeho podání vytvářely drama, které vás vtáhne do obrazu. Miloval teplé tóny - hnědou jako čerstvě upražená káva, červenou jako zapadající slunce. A pak je šikovně kombinoval s uklidňující modří a zelenou.

Později se pustil do experimentování. Míchal klasiku s modernou, přidával do barev různé materiály - jeho obrazy díky tomu můžete nejen vidět, ale skoro i cítit pod prsty. Každý tah štětcem byl jako taneční pohyb, spontánní a přesto promyšlený.

Uspořádání jeho obrazů bylo často asymetrické, ale vždycky to nějak klaplo. Jako když poskládáte zdánlivě nesourodé kousky do dokonalé mozaiky. Vrstvil významy jeden přes druhý, hrál si s prostorem - někdy máte pocit, že se do těch obrazů dá vstoupit.

Každý detail byl pečlivě promyšlený, každá vrstva barvy měla svůj důvod. A přesto jeho díla působí tak lehce a přirozeně. Je to jako když posloucháte skvělou hudbu - víte, že za ní stojí hodiny práce, ale vnímáte jen ten výsledný harmonický celek.

Vliv na současnou českou výtvarnou scénu

Když se zamyslíme nad českou výtvarnou scénou, experimentální duch Zdeňka Chytila stále žije v každém tahu štětcem současných umělců. Jeho jedinečný pohled na svět skrze geometrické tvary a abstraktní kompozice dodnes inspiruje a provokuje.

Víte, jak poznáte Chytilův vliv v dnešním umění? Stačí se podívat na způsob, jakým současní umělci boří hranice mezi různými formami umění. Je to jako kdyby vzali jeho odvážné experimenty a posunuli je ještě o krok dál. V galeriích po celé republice najdete díla, která s Chytilovým odkazem komunikují přes propast času.

Na vysoké škole zanechal nesmazatelnou stopu jako pedagog. Jeho revoluční přístup k výuce dal vzniknout celé generaci umělců, kteří se nebojí experimentovat a hledat vlastní cestu. Namísto suchých pouček je učil vnímat umění všemi smysly.

To, jak propojoval různá média a materiály, bylo na svou dobu neuvěřitelně průkopnické. Dnes běžně vidíme instalace a multimediální projekty, které by bez jeho průkopnické práce možná nikdy nevznikly. A co teprve jeho práce se světlem a prostorem? Ta přímo volá po moderní interpretaci.

Jeho myšlenka otevřeného uměleckého díla doslova předběhla svou dobu. Dnes ji potkáváme na každém rohu - v galeriích, ve veřejném prostoru, dokonce i v digitálním světě. Chytilova práce s barvami a světlem inspiruje umělce k objevování nových technologických možností.

Jeho důraz na proces tvorby a experimentování se stal základním kamenem současného umění. Když procházíte městem a vidíte site-specific instalace, cítíte v nich jeho DNA - ten citlivý dialog s prostorem, který Chytil tak dokonale ovládal.

V každém novém projektu, v každém odvážném experimentu současných umělců žije kousek Chytilova odkazu. Jeho vliv pulzuje v tepnách české výtvarné scény jako živá, neustále se vyvíjející energie.

Spolupráce s dalšími českými umělci

Když se řekne Zdeněk Chytil, většině z nás se vybaví zlatá éra českého showbyznysu. Copak by byla šedesátá léta bez jeho nezaměnitelných melodií v Semaforu? S Jiřím Suchým si padli do noty jak lidsky, tak umělecky - však taky jejich písničky dodnes hrají v rádiích.

Doba strávená s orchestrem Karla Vlacha byla pro Chytila jako z pohádky. Představte si tu atmosféru - kouzelné aranže pro Evu Pilarovou, nezapomenutelné melodie pro Matušku, první hity Karla Gotta. To byly časy!

S textařem Pavlem Koptou si rozuměli jako málokdo. Jejich písně měly duši - žádné prázdné rýmovačky, ale opravdová poezie spojená s chytlavými melodiemi. A když k tomu přidáte pravidelná setkání s Karlem Svobodou nad sklenkou vína a notovým papírem...

Na divadelních prknech to s Janem Roháčem pořádně roztočili. Jejich představení nebyla jen tak ledajaká - hudba a děj se prolínaly způsobem, který do té doby nikdo neviděl. A co teprve když jeho skladby zazněly pod taktovkou Václava Neumanna s Českou filharmonií!

Na konzervatoři byl pro studenty víc než jen učitel. Kolik mladých talentů prošlo jeho rukama! Ondřej Soukup nebo Michal David by vám mohli vyprávět - však jsou z nich dnes uznávaní skladatelé.

S Jiřím Menzelem vytvořili filmovou poezii, kde každý tón přesně zapadal do obrazu. Jejich spolupráce nebyla jen práce - bylo to umělecké souznění dvou mistrů svého řemesla.

Na závěr života se vrátil ke komorní hudbě a zhudebňování Hrubínových veršů. Byl to návrat ke kořenům, k čisté hudbě bez příkras. A možná právě proto jsou tato díla tou nejkrásnější tečkou za jeho bohatým uměleckým životem.

Odkaz v českém výtvarném umění

Když se řekne Zdeněk Chytil, vybaví se mi především jeho nespoutaná duše a odvaha jít proti proudu. V šedesátých letech dokázal něco neuvěřitelného - vymanil české umění ze sevření socialistického realismu a ukázal nám cestu ke svobodnému vyjádření.

Představte si jeho ateliér - místo, kde se mísí vůně barev s atmosférou svobody. Jeho experimenty s barvami a strukturami byly jako čerstvý vzduch v zatuchlé době. Nebál se spojit zdánlivě nespojitelné - geometrické tvary tančily s divokými tahy štětce v dokonalé harmonii.

Jeho ateliér se stal tajným útočištěm pro všechny, kdo toužili tvořit svobodně. V době, kdy na ulicích vládla šeď normalizace, tady vznikalo něco magického. Umělci se tu scházeli, debatovali, tvořili - prostě žili uměním navzdory době.

To, jak pracoval se světlem a stínem, bylo prostě fascinující. Jeho obrazy ze sedmdesátých let vás vtáhnou do světa, kde se příroda mění v abstraktní poezii. Každý tah štětcem vypráví příběh, každá barva má svůj význam.

Na Akademii výtvarných umění v Praze nevychovával jen studenty - formoval osobnosti. Nenutil nikoho do škatulek, naopak podporoval originalitu a experiment. Jeho odkaz žije dál v dílech jeho žáků, kteří dnes patří k špičkám českého umění.

V době, kdy se svět umění globalizuje, je Chytilův přínos ještě cennější. Dokázal propojit východní duchovnost se západní svobodou projevu. Jeho dílo překračuje hranice času i prostoru a promlouvá k nám i dnes, možná naléhavěji než kdy předtím.